|
Otázka byla položena návštěvníkem tohoto webu v sekci Diskuze.
Miroslav Benák napsal:
5. 10. 2007 (09:57)
Prosím o sdělení jakým způsobem byl opracován rám pistole vz.52. Má po svém obvodu netradičně příčné rýhy po nástroji jako by byl soustružen, nelze však najít společnou osu. Děkují za odpověd, případně odkaz.
Jedná se mi o obvodovou radiusovou část o poloměru 20mm. Studiem problému jsem došel k názoru, že se jedná o jakýsi kyvný nástroj,nemám to však ověřené. Děkuji za zájem o tuto problematiku a těším se na odpověd. |
|
Celý článek...
|
|
Otázka byla položena návštěvníkem tohoto webu v sekci Diskuze Roman Hund napsal:
15.11.2007 (21:06)
Dobrý den, měl bych dotaz ohledně náboje 9mm vz 82 a ruského vojenského náboje 9mm Makarov. Přečetl jsem si v knize Československé pistole 1918-1985 (nakladatelství ARS-ARM) o vývoji armádní pistole vz 82 a souběžně s ní vyvinutém náboji 9mm vz 82. Z textu mi vyplynulo, že náboj vz 82 byl zaveden u ČSLA z důvodu nedostatečného účinku sovětského náboje 9mm Makarov pro vojenské použití. |
|
Celý článek...
|
|
Amatérsky upravované a podomácku vyráběné střelné zbraně
prodloužena do 30. 6. 2008
Námětem velmi specifické výstavy zahájené v Muzeu Policie ČR v Praze v září 2007, je problematika amatérsky upravovaných a podomácku vyráběných střelných (především palných) zbraní. Téma bylo v Muzeu Policie ČR již v minulosti prezentováno v rámci expozice, ovšem bez zásadnějšího zpracování – předměty byly vystaveny na malé ploše pouze jako sbírkové unikáty. Krátkodobá výstava si klade za cíl představit návštěvníkovi toto téma v rámci určité koncepce, kdy jsou samostatně prezentovány jednotlivé typy upravovaných a podomácku vyráběných zbraní. |
|
Celý článek...
|
|
Samonabíjecí puška ruské výroby SVT 40 (Samozarjadnaja Vintovka Tokareva, model 1940 goda) je jednou ze zbraňových legend 2. světové války. V době od roku 1940 do zastavení výroby v roce 1944 bylo vyrobeno kolem 1,6 milionu těchto pušek, které byly vyráběny nejen v základní pěchotní verzi, ale i verzi odstřelovačské.
Základní verze pušky SVT–40
Odstřelovačská verze SVT-40
Zbraň má ráži 7,62 x 54 R a stoupání závitu její čtyřdrážkové, 625 mm dlouhé hlavně je 240 mm, tedy obvyklé stoupání u zbraní této ráže. Základní T-T parametry zbraně:
- celková délka: 1226 mm,
- celk. hmotnost (bez nábojů): 3,8 kg,
- počáteční rychlost střely: 830 m/s,
- kapacita zásobníku: 10 nábojů.
Samonabíjecí funkce zbraně je zabezpečena na principu pohonu odběrem prachových plynů z hlavně. Vnitrobalistické parametry systému, tj. druh a hmotnost střely, druh a hmotnost prachové náplně, její teplota, stav vývrtu, zanesení kanálku pro odběr plynů atd. mají pochopitelně na samonabíjecí funkci zbraně vliv.
Odběr plynů z hlavně je možné regulovat nastavením regulátoru odběru prachových ve tvaru pětihranu, na který se nasadí tvarový klíč. Na každé hraně regulátoru je vyražen jeden číselný symbol udávající průměr otvoru pro odběr plynů. Regulátor plynů u SVT 40 je tedy konstruován pro nastavení pěti možných pozic označených buď čísly 11, 12, 13, 15, 17 nebo 1.1, 1.2, 1.3, 1.5, 1.7. Označení odpovídá rozměru otvoru tzn., že číslo 11 nebo 1.1 odpovídá otvoru o průměru 1.1 mm, naopak číslo 17 nebo 1.7 (obr) odpovídá otvoru o průměru 1,7 mm. Z toho plyne, že při nastavení nejmenšího čísla propouští regulátor na píst nejméně prachových plynů. Běžně se používá nastavení regulátoru na 1.5. V praxi je však vhodné nastavit regulátor do optimální polohy, která zabezpečuje spolehlivou funkci zbraně při použití daného střeliva za daných podmínek. V úvahu je třeba brát znečištění zbraně používáním (střelbou), ale i střelbu v nepříznivých podmínkách jako je déšť, písečná bouře, sucho, mráz apod., které vedou ke snížení spolehlivosti funkce zbraně tím, že zvyšují pasivní odpory pohyblivých částí zbraně.
Regulace odběru plynů by měla být nastavena tak, aby při použití určitého střeliva byla zajištěna samonabíjecí funkce (tj. aby došlo k podání náboje do komory) a nedocházelo k silným rázům nosiče závorníku v zadní poloze. Z důvodu zvýšení životnosti zbraně je vhodné mít nastavený regulátor na nejmenší výtokový otvor, který ještě zajistí u daného střeliva a za daných podmínek střelby samonabíjecí funkci zbraně. Právě různá laborace nábojů bude hlavním důvodem pro změnu nastavení regulátoru.
Detail regulátoru odběru prachových plynů u pušky SVT – 40 (nastavení na 17, tj. největšího otvoru)
Nevýhodou je, že plynový regulátor nemá aretační zářezy, které vymezují přesnou polohu regulátoru při přestavení. Proto je třeba nastavit pětihran přesně tak, aby jeho horní plocha se zvoleným číslem byla kolmá k podélné ose zbraně. |
Nitroglycerin je olejovitá bezbarvá až nažloutlá toxická kapalina, která se velmi snadno (při nárazu nebo rychlém zahřátí) přivádí k výbuchu za uvolnění značného množství energie. Vzhledem k tomu je i přeprava nitroglycerinu poměrně nebezpečná, což zásadním způsobem omezovalo praktické využití této výbušniny v dobách, kdy byl k dispozici pro trhací práce pouze černý prach a střelná bavlna.
Chemicky je nitroglycerin trojnásobným esterem glycerolu s kyselinou dusičnou (glyceroltrinitrát), sumární vzorec C3H5N3O9. Při pokojové teplotě je nitroglycerin kapalinou, která tuhne při 13 °C. Detonační rychlost kapalného nitroglycerinu je 7 700 m/s a tuhý nitroglycerin detonuje rychlostí až 9 000 m/s – patří tedy mezi nejbrizantnější výbušniny.
Nitroglycerin byl objeven v roce 1847 italským chemikem Ascaniem Sobrerem. Jako základní složka dynamitu představuje jednu z klíčových sloučenin ve výrobě trhavin i střelivin od 19. století dodnes.
Další využití nachází nitroglycerin v medicíně. Hlavní účinek jeho působení na lidský organizmus spočívá v rychlém rozšiřování tepen a tím i poklesu krevního tlaku. Používá se jako lék především u pacientů s chorobami srdce a vysokým krevním tlakem. Ihned po zpozorování nástupu srdečních problémů (bušení srdce, fibrilace) by si měl pacient zasunout tabletku s malým množstvím nitroglycerinu (obvykle 0,1mg) pod jazyk a nechat ji rozpustit. V současné době jsou k dispozici i preparáty, v nichž je nitroglycerin podáván ve formě 1% roztoku v alkoholu a doporučená dávka v tomto případě nemá překročit několik kapek.
Nitroglycerin totiž patří mezi značně toxické látky a již dávka několika desítek miligramů může způsobit smrt člověka. Těžká otrava se projevuje bolestmi, křečemi, zmodráním sliznic, poruchami zraku a otoky. Postiženého je třeba přemístit na čerstvý vzduch a podávat silnou kávu nebo léky proti bolesti hlavy.
Působení na lidský organizmus je silně individuální a obvykle při dlouhodobějším styku s touto látkou dochází k přivykání na zvýšené dávky. Dlouhodobá práce s nitroglycerinem nezpůsobuje chronické otravy a z toxikologického hlediska není proto zařazen mezi průmyslové jedy.
|
|
I zbraně mají svou historii a svá jubilea. Relativně nedávno, v roce 2002, se dožila padesátin nám všem známá, obdivovaná i zatracovaná, armádní pistole vz. 52. Jak se vlastně dostala na svět?
Celkový pohled na pistoli vz.52
Po skončení 2. světové války vznikly v naší armádě dva odlišné názorové proudy na provedení nové armádní pistole. První z nich (menšinový) předpokládal, že nová pistole vznikne překonstruováním válečného modelu pistole ČZ vz.38 (ráže 9 mm Browning krátký) na výkonný náboj 7,62 mm Tokarev. Většina tehdejších zbraňových specialistů nepovažovala tento náboj pro novou pistoli za vhodný z důvodu zbytečně vysokého balistického výkonu a značné délky, která komplikovala nejen řešení rukojeti pistole. Neúspěch konstruktéra J.Holečka při adaptaci ČZ vz.38 na náboj Tokarev (problémy s uzamykáním zbraně) jim dal za pravdu.
Za nejvhodnější náboj pro novou armádní pistoli považovali odborníci všeobecně náboj 9 mm Parabellum (9 mm Luger). Proto objednalo Ministerstvo národní obrany u České zbrojovky ve Strakonicích v roce 1947 výrobu prototypů nové pistole právě v této ráži. Na základě objednávky vznikly v oddělení Františka Myšky celkem tři prototypy pistolí. Konstruktérem prvních dvou (označeny ČZ 471 a ČZ 481) byl Jiří Čermák. Uzamčení závěru bylo realizováno vykývnutím hlavně v příčném směru pomocí uzamykacích žeber na povrchu hlavně, které známe z CZ 75 a jejích modifikací.
Brzy nato však přišli bratři Jan a Jaroslav Kratochvílové s novým způsobem uzamčení nábojové komory pomocí dvojice uzamykacích válečků, který uplatnili v konstrukci nové pistole ČZ 482. Oba uzamykací válečky byly uloženy symetricky ve spodní části hlavně (pod nábojovou komorou) a při doběhnutí závěru do přední polohy byly uzamykacím klínem (trnem) vytlačeny do stran (ve směru kolmém k ose hlavně) a pevně spojily hlaveň se závěrem. K odemčení závěru po výstřelu došlo v okamžiku, kdy se válečky po krátkém zákluzu hlavně dostaly mimo plochy uzamykacího trnu. Tento systém uzamčení přihlásil Jan Kratochvíl k patentování v lednu 1949 a autorství mu bylo přiznáno v březnu 1952. Odstranění výkyvného pohybu hlavně při uzamykání přineslo zlepšení přesnosti střelby.
2xU2 Pi-52, tj. unikátní (uzamčený) uzamykací uzel pistole vz.52
Pistole ČZ 482 byla přepracována ve Vojenském technickém ústavu v Praze a tak vznikl model ČZ 491. I přes některá nepříznivá hodnocení byla u této zbraně zahájena příprava sériové výroby, která však byla v květnu 1950 definitivně zastavena v souvislosti s požadavky na unifikaci výzbroje naší armády se Sovětskou armádou a přechodem na ráži 7,62 mm.
Z požadavku Ministerstva národní obrany zavést do výzbroje Čs. armády pro samopaly sovětský náboj 7,62 x 25 Tokarev vyplynula nutnost překonstruovat na tento náboj i vyvíjenou pistoli. Tímto konstrukčním úkolem byl v oddělení Františka Myšky pověřen Jiří Čermák (pozdější konstruktér 7,62mm samopalu vz. 58). Již v květnu 1951 byly vyrobeny dva prototypy ráže 7,62 mm, označené ČZ 513, a v září 1951 proběhly zkoušky. Po úpravách a dalších zkouškách v dubnu 1952 byla 17. května 1952 na základě výnosu ministra národní obrany pistole ČZ 513 zavedena do výzbroje naší armády pod označením 7,62 mm pistole vz. 52. Její výroba probíhala v padesátých letech (1952 – 54) v České zbrojovce ve Strakonicích. Vyrobilo se více než 200 000 ks, což je z dnešního pohledu úctyhodné množství. Menší množství bylo dodáno i do zahraničí.
Vedle známé standardní verze na náboj 7,62 x 25 Tokarev byly omezeně vyráběny i verze pro cvičný náboj se zúženým ústím hlavně a verze pro střelbu náboji ráže .22 (excentricky uložená hlaveň). Po roce 1989 vznikla (pro komerční účely) i verze Pi-52 na náboj 9 mm Luger (s výměnnou hlavní v této ráži). Pistole se tak po mnoha desetiletích symbolicky vrátila ke své původní ráži.
Hlaveň pistole vz.52
Během dalších let byly v armádě použité pistole ve Vojenském opravárenském závodě v Moldavě nad Bodvou na východním Slovensku podrobeny opravám (výměna vadných dílů na hranici životnosti, obnova povrchové ochrany – černění, na rozdíl od originálního fosfátování). Tyto zbraně jsou označeny vyraženým symbolem VOZ, u něhož může být i letopočet.
I když ve výrazně menších počtech než dříve, byla pistole vz.52 i v roce 2002 stále zavedena ve výzbroji naší armády. Na počátku 80. let byla zahájena obměna Pi-52 za nově zavedenou pistoli vz.82, ta však nebyla z řady důvodů ani na přelomu tisíciletí zcela ukončena. Pistole vz. 52 tak definitivně skončila své působení v armádě až během několika dalších let, neboť ve výzbroji nově budované profesionální armády se s ní již nepočítalo.
Vyřazované pistole z armády byly uvolněny pro civilní trh a jako malé ruční “kanóny” se staly kořistí mnoha sběratelů a obdivovatelů zbraní, kteří dávají přednost vyšším balistickým výkonům. Se širším rozšířením do světa po r.1990 udělala pistole vz.52 vrásky na čele nejednoho výrobce osobních balistických ochran (tzv. neprůstřelných vest), který musel přehodnotit svůj postoj ke komplexní ochraně proti pistolím a revolverům. Pistole s originálními vojenskými náboji s ocelovým jádrem (v civilním sektoru se jedná o zakázané střelivo) je totiž mezi krátkými zbraněmi nedostižná v probíjení čehokoliv. Je to dáno jednak relativně malou ráží střely, jednak její vysokou počáteční rychlostí. Pistole vz.52 se tak stala jakýmsi etalonem, podle něhož je hodnocena extrémní odolnost balistických ochran a jiných překážek proti krátkým kulovým zbraním. Po roce 1989 se pistole symbolicky vrátila ke své původní ráži, když se objevily na trhu výměnné hlavně v ráži 9 Luger.
Během své padesátileté éry prokázala Pi-52 své kvality. Ceněna byla zejména jednoduchost konstrukce, snadná ovladatelnost a výkonnost, ale i funkční schopnost ve ztížených vojenských podmínkách. Určitým problémem byl poddimenzovaný uzamykací uzel a z toho vyplývající nízká životnost zbraně. V minulosti bylo rovněž zaznamenáno několik havárií zbraně, které jsou však vzhledem k obrovskému množství používaných zbraní zanedbatelným vzorkem. Samotní uživatelé pistole – vojáci si také často stěžovali na to, jak je těžká a jak se s ní špatně střílí. Kdo se však naučil “trefovat s dvaapadesátkou”, zvládl i jinou pistoli bez větších problémů.
I když podle zbraňového věku je pistole vz. 52 již nejméně prababičkou, neupadla v zapomnění. Její osudy se tak v mnohém podobají osudům našeho vojenského automobilu PV3S. I přes řadu výhrad k jejím vlastnostem a četným pokusům o její vyřazení, vydržela ve výzbroji armády mnoho desetiletí a prokázala armádě dobrou službu. Zařadila se tak (alespoň v našich krajích) po boku pistolí M 1911, P-08, Walther P 38, TT aj. do skupiny zbraňových legend, na které nelze zapomenout.
_____________________________________
Základní TTD pistole vz. 52:
- délka pistole 211 mm,
- délka hlavně 120 mm,
- délka záměrné 166,5 mm,
- hmotnost pistole 950 g, (bez nábojů)
- hmotnost pistole 1040 g, (s plným zásobníkem s 8 náboji)
- počáteční rychlost 480 m/s,
- maximální dolet střely 1800 m.
Na závěr ještě uveďme dobový text z literatury [4], upřesňující vojenské použití zbraně: "Účel pistole: 7,62 mm pistole vz.52 je zbraň určená k boji zblízka (na dálku do 50 m). Slouží k napadení nepřítele, k vlastní obraně a k boji muže proti muži".
Použitá literatura:
[1] Popelínský,L.: Československé automatické zbraně a jejich tvůrci. Naše vojsko, Praha 1999.
[2] Skramoušský,J. – Badalík,V. – aj.: Československé pistole 1918 – 1985. ARS-ARM, Praha 1996.
[3] Čermák,J.: Čtyřicet let konstruktérem zbraní 1946 – 1986. ARDENT, Brno 1999.
[4] Děl-51-19: Stručný přehled materiálu dělostřeleckého vyzbrojování. MNO, Praha 1967.
Zpracováno podle článku ABRAHÁMOVINY PISTOLE vz. 52 autorů prof.Ing. Lubomíra POPELÍNSKÉHO, DrSc. a doc.Ing. Jana KOMENDY, CSc., uveřejněného ve Střelecké revui č. 6/2002 (upraveno, doplněno).
Perokresba pistole vz.52
Hlavní i vedlejší části pistole vz.52
|
|
|
