Otázka byla položena návštěvníkem tohoto webu v sekci Diskuze.

Václav napsal: 14. 10. 2007 (22:21)

 Děkuji.Přeji hezký den.

Otázka byla položena návštěvníkem tohoto webu v sekci Ptejte se. 
 

 Jiří napsal:  2. 10. 2007 (12:31)

Otázka byla položena návštěvníkem tohoto webu v sekci Diskuze. 
 

Jaromír napsal: 4. 10. 2007 (21:00)

Otázka byla položena návštěvníkem tohoto webu v sekci Diskuze.
standa napsal: 10. 7. 2007 (22:30)

Otázka byla položena návštěvníkem tohoto webu v sekci Diskuze.
 

Ivan Pavelka napsal: 21. 3. 2007 (13:50)

 Potřebuji tyto hodnoty pro eventuelní korekce pro závody na dlouhé tratě s přesným terčovým přebíjeným střelivem.

Otázka byla položena návštěvníkem tohoto webu v sekci Diskuze. 
 

PW napsal: 2. 10. 2007 (09:35)

Dynamit je průmyslová trhavina využívající explozivního potenciálu nitroglycerinu. Poprvé připravil dynamit Alfred Nobel v roce 1866 nasycením křemeliny nitroglycerinem. Později byly připraveny i další druhy průmyslových trhavin, pro které byl používán rovněž název dynamity. V současné době je již dynamit překonán, je nahrazen jinými kvalitnějšími a bezpečnějšími průmyslovými trhavinami.

Slovo dynamit pochází z původně Nobelem navrženého názvu Kieselgur-dynamite (Kieselgur je německy křemelina, dynamite řecky plná síly). Křemelina je jemnozrnná zemina v podobě práškovitého až jílovitého sedimentu, který se vyznačuje značnou pórovitostí a tedy i dobrou schopností absorpce jiných látek.

Křemelina působí ve směsi jako flegmatizátor nitroglycerinu. Oproti klasickému tekutému nitroglycerinu se proto dynamit vyznačuje mnohonásobně nižší citlivostí na náraz, tlak nebo teplo. K přivedení dynamitu k výbuchu je třeba počin od rozbušky.

Dynamit se obvykle skládal ze tří dílů nitroglycerínu, jednoho dílu křemeliny a malého množství jedlé sody. Tato směs byla tvarována obvykle do podoby válečků - náložek. Později byla ve směsi nahrazena křemelina (infusoriová hlinka) dusičnany KNO3 a NaNO3 a pro lepší nasákavost se přidávaly suché dřevité piliny.

Po určité době skladování se mohou na povrchu dynamitu objevit kapky nitroglycerinu, což výrazně snižuje manipulační bezpečnost náložek. Proto je třeba se starším dynamitem zacházet extrémně opatrně - je podobně citlivý na sebemenší náraz jako samotný nitroglycerin.

V českých zemích byla postavena první továrna na dynamit roku 1870 v Zámecké rokli u Prahy na pravém břehu Vltavy mezi závěrem Kostobrdského údolí a Drahaňským údolím. Dnes leží Zámecká rokle na území Prahy 8, severně od sídliště Bohnice (v blízkosti plánované rychlostní komunikace R1) a v roce 1982 byla vyhlášena jako přírodní památka.

Odkaz: Videozáznam "Výstřel ze zbraně TASER"

TASER je označení obávané neletální (tj. nesmrtící) střelné zbraně, která paralyzuje živý cíl s využitím elektrického vysokonapěťového výboje. Na živé cíle tedy TASER působí podobně jako elektrický paralyzer, zásadní rozdíl je ovšem v tom, že u Taseru jsou elektrody vstřelovány přes oděv do těla.

Název TASER je zkratkou pro Thomas A. Swift’s Electric Rifle (T.A.S.E.R.), což znamená elektrická puška Thomase A. Swifta. Thomas Swift byl oblíbeným dětským knižním hrdinou vynálezce TASERu, Jacka Covera, věd. pracovníka NASA. Tasery jsou výrobky americké firmy TASER International, Inc. ze Scottsdale v Arizoně.

Všechny zbraňové systémy řady TASER jsou tvořeny vlastní zbraní ve tvaru pistole (obr.1b), a hlavicí (obr.1a). Hlavici posledních modelů tvoří pouzdro, v němž jsou umístěny dvě elektrody s hroty, spojené s přívodními vodiči a nádoba se stlačeným plynem pro vymetení elektrod. Hlavice má tedy charakter dvoustřelového náboje, který se „nabíjí“ do zbraně nasazením na její přední část.

Po stisknutí spouště je z TASERu vystřelena dvojice elektrod s hroty a zpětnými háčky, které za sebou táhnou tenké izolované vodiče o průměru 0,45 mm (obr.2). Elektrody jsou schopny proniknout i silnějším oděvem a zachytit se v kůži či oděvu. V okamžiku kontaktu (přiblížení) hrotů elektrod k tělu dojde k elektrickému výboji a zasažená osoba je vystavena paralyzujícím účinkům vysokonapěťových pulzů (do těla však nejde 50 000 V), které jsou přivedeny ze zbraně pomocí izolovaných vodičů. Vysílání elektrických pulsů lze opakovat pouhým stisknutím spouště. K provedení dalšího výstřelu je třeba odstranit zbytek pouzdra náboje a vložit náboj nový.

Výhodou elektrických zbraní TASER je jejich relativně velký dosah (účinný dostřel několik metrů), ve srovnání s elektrickými paralyzéry (přímý kontakt). Velkou nevýhodou TASERu však zůstává relativně dlouhá příprava k provedení druhého výstřelu, což může být problém v případě, že jedna nebo obě elektrody minou cíl.

První TASER v podobě palné zbraně byl představen v roce 1974 a lze jej považovat za TASER první generace. V roce 1995 byl dokončen vývoj druhé generace TASERu – Air Taser Stun Weapon 34000, u něhož byl výmet elektrod realizován stlačeným dusíkem (obr.3).

V roce 1999 byl představen TASER třetí generace – Advanced TASER M 26 EMD Weapon, obr.4. Nová zbraň byla výkonnější, její výkon byl 26 W. Tento model byl určen pro ozbrojené složky. Pro civilní sektor byla vytvořena zbraň s nižším výkonem, 18 W, a s označením Advanced TASER M 18. Zbraň byla na obou stranách opatřena výrazným žlutočerným štítkem, aby byla vzhledově odlišena od smrtících palných zbraní. Toto označení bylo použito i u dalších modelů.

Pro zvýšení účinnosti systému byl vyvinut dokonalejší způsob paralyzování s využitím technologie EMD (Electro-Muscular Disruption). EMD technologie je založena na ovlivnění funkce centrálního nervového systému. Vysokonapěťovým pulsem zasažené svaly podléhají nekontrolovatelné kontrakci, což má za následek fyzické zneschopnění zasažené osoby bez ohledu na její práh bolesti nebo duševní soustředění. Advanced TASER se tak stal první zbraní, s níž bylo možno zneschopnit i odolné jedince. Nejmodernější TASER X 26 (obr.5), který je představen při výstřelu na videozáznamu, je již čtvrtou a zatím poslední generací elektrických zbraní TASER. Mechanicky je řešen obdobně jako Advanced TASER M 26. Zásadní změnou je však použití modifikované technologie EMD – Shaped pulse, která má vyšší účinnost s menším výkonem (pouze 7 W).

Takticko-technické údaje TASERu X 26: • hmotnost zbraně: 0,2 kg; • účinný dosah až 7 m (podle délky vodičů); • frekvence pulzace: 19 pulsů za sekundu, automaticky po dobu 5 sekund; • trvání pulsu: 100 mikrosekund (jedna desetitisícina sekundy); • průměrná velikost proudu: 2,1 mA; • energie jednoho pulsu: 0,36 J; • výkon: 7 W.

TASERy jsou používány policejními sbory ve více než 40 zemích světa. TASER X 26 je i ve výzbroji Policie ČR, s jeho použitím v našich krajích však nejsou dosud větší zkušenosti. Civilní využití TASERu komplikuje v ČR  zařazení jedné z jeho starších verzí mezi střelné zbraně kategorie A, tedy zakázané zbraně. Bohaté zkušenosti s TASERem má americká policie, která jej běžně používá při výkonu služby mnoho let. Bohužel, i přes samé superlativy, které se můžeme o tomto systému dočíst, přišlo od roku 2001 jen v USA v souvislosti s použitím TASERu o život více než 200 lidí, v Kanadě od roku 2003 po zásahu TASERem zemřelo osmnáct lidí. Poslední velmi diskutovaný případ se stal na letišti ve Vacouveru, kde v říjnu 2007 přišel o život čtyřicetiletý polský dělník Robert Dziekanski. Incident oživil nejen v Kanadě diskuze o používání elektrických paralyzérů (oprávněnost použití, zdravotní hlediska). Obhájci jejich používání zastávají názor, že většina úmrtí po zásahu TASERem měla jiné příčiny, vyvolané např. stresovou situací. Více o použití Taseru policií v sekci Poradna/Zbrojní právo.

I zbraně mají svou historii a svá jubilea. Relativně nedávno, v roce 2002, se dožila padesátin nám všem známá, obdivovaná i zatracovaná, armádní pistole vz. 52. Jak se vlastně dostala na svět?

Celkový pohled na pistoli vz.52

Po skončení 2. světové války vznikly v naší armádě dva odlišné názorové proudy na provedení nové armádní pistole. První z nich (menšinový) předpokládal, že nová pistole vznikne překonstruováním válečného modelu pistole ČZ vz.38 (ráže 9 mm Browning krátký) na výkonný náboj 7,62 mm Tokarev. Většina tehdejších zbraňových specialistů nepovažovala tento náboj pro novou pistoli za vhodný z důvodu zbytečně vysokého balistického výkonu a značné délky, která komplikovala nejen řešení rukojeti pistole. Neúspěch konstruktéra J.Holečka při adaptaci ČZ vz.38 na náboj Tokarev (problémy s uzamykáním zbraně) jim dal za pravdu.

Za nejvhodnější náboj pro novou armádní pistoli považovali odborníci všeobecně náboj 9 mm Parabellum (9 mm Luger). Proto objednalo Ministerstvo národní obrany u České zbrojovky ve Strakonicích v roce 1947 výrobu prototypů nové pistole právě v této ráži. Na základě objednávky vznikly v oddělení Františka Myšky celkem tři prototypy pistolí. Konstruktérem prvních dvou (označeny ČZ 471 a ČZ 481) byl Jiří Čermák. Uzamčení závěru bylo realizováno vykývnutím hlavně v příčném směru pomocí uzamykacích žeber na povrchu hlavně, které známe z CZ 75 a jejích modifikací.

Brzy nato však přišli bratři Jan a Jaroslav Kratochvílové s novým způsobem uzamčení nábojové komory pomocí dvojice uzamykacích válečků, který uplatnili v konstrukci nové pistole ČZ 482. Oba uzamykací válečky byly uloženy symetricky ve spodní části hlavně (pod nábojovou komorou) a při doběhnutí závěru do přední polohy byly uzamykacím klínem (trnem) vytlačeny do stran (ve směru kolmém k ose hlavně) a pevně spojily hlaveň se závěrem. K odemčení závěru po výstřelu došlo v okamžiku, kdy se válečky po krátkém zákluzu hlavně dostaly mimo plochy uzamykacího trnu. Tento systém uzamčení přihlásil Jan Kratochvíl k patentování v lednu 1949 a autorství mu bylo přiznáno v březnu 1952. Odstranění výkyvného pohybu hlavně při uzamykání přineslo zlepšení přesnosti střelby.

2xU2 Pi-52, tj. unikátní (uzamčený) uzamykací uzel pistole vz.52

Pistole ČZ 482 byla přepracována ve Vojenském technickém ústavu v Praze a tak vznikl model ČZ 491. I přes některá nepříznivá hodnocení byla u této zbraně zahájena příprava sériové výroby, která však byla v květnu 1950 definitivně zastavena v souvislosti s požadavky na unifikaci výzbroje naší armády se Sovětskou armádou a přechodem na ráži 7,62 mm.

Z požadavku Ministerstva národní obrany zavést do výzbroje Čs. armády pro samopaly sovětský náboj 7,62 x 25 Tokarev vyplynula nutnost překonstruovat na tento náboj i vyvíjenou pistoli. Tímto konstrukčním úkolem byl v oddělení Františka Myšky pověřen Jiří Čermák (pozdější konstruktér 7,62mm samopalu vz. 58). Již v květnu 1951 byly vyrobeny dva prototypy ráže 7,62 mm, označené ČZ 513, a v září 1951 proběhly zkoušky. Po úpravách a dalších zkouškách v dubnu 1952 byla 17. května 1952 na základě výnosu ministra národní obrany pistole ČZ 513 zavedena do výzbroje naší armády pod označením 7,62 mm pistole vz. 52. Její výroba probíhala v padesátých letech (1952 – 54) v České zbrojovce ve Strakonicích. Vyrobilo se více než 200 000 ks, což je z dnešního pohledu úctyhodné množství. Menší množství bylo dodáno i do zahraničí.

Vedle známé standardní verze na náboj 7,62 x 25 Tokarev byly omezeně vyráběny i verze pro cvičný náboj se zúženým ústím hlavně a verze pro střelbu náboji ráže .22 (excentricky uložená hlaveň). Po roce 1989 vznikla (pro komerční účely) i verze Pi-52 na náboj 9 mm Luger (s výměnnou hlavní v této ráži). Pistole se tak po mnoha desetiletích symbolicky vrátila ke své původní ráži.

Hlaveň pistole vz.52

Během dalších let byly v armádě použité pistole ve Vojenském opravárenském závodě v Moldavě nad Bodvou na východním Slovensku podrobeny opravám (výměna vadných dílů na hranici životnosti, obnova povrchové ochrany – černění, na rozdíl od originálního fosfátování). Tyto zbraně jsou označeny vyraženým symbolem VOZ, u něhož může být i letopočet.

I když ve výrazně menších počtech než dříve, byla pistole vz.52 i v roce 2002 stále zavedena ve výzbroji naší armády. Na počátku 80. let byla zahájena obměna Pi-52 za nově zavedenou pistoli vz.82, ta však nebyla z řady důvodů ani na přelomu tisíciletí zcela ukončena. Pistole vz. 52 tak definitivně skončila své působení v armádě až během několika dalších let, neboť ve výzbroji nově budované profesionální armády se s ní již nepočítalo.

Vyřazované pistole z armády byly uvolněny pro civilní trh a jako malé ruční “kanóny” se staly kořistí mnoha sběratelů a obdivovatelů zbraní, kteří dávají přednost vyšším balistickým výkonům. Se širším rozšířením do světa po r.1990 udělala pistole vz.52 vrásky na čele nejednoho výrobce osobních balistických ochran (tzv. neprůstřelných vest), který musel přehodnotit svůj postoj ke komplexní ochraně proti pistolím a revolverům. Pistole s originálními vojenskými náboji s ocelovým jádrem (v civilním sektoru se jedná o zakázané střelivo) je totiž mezi krátkými zbraněmi nedostižná v probíjení čehokoliv. Je to dáno jednak relativně malou ráží střely, jednak její vysokou počáteční rychlostí. Pistole vz.52 se tak stala jakýmsi etalonem, podle něhož je hodnocena extrémní odolnost balistických ochran a jiných překážek proti krátkým kulovým zbraním. Po roce 1989 se pistole symbolicky vrátila ke své původní ráži, když se objevily na trhu výměnné hlavně v ráži 9 Luger.

Během své padesátileté éry prokázala Pi-52 své kvality. Ceněna byla zejména jednoduchost konstrukce, snadná ovladatelnost a výkonnost, ale i funkční schopnost ve ztížených vojenských podmínkách. Určitým problémem byl poddimenzovaný uzamykací uzel a z toho vyplývající nízká životnost zbraně. V minulosti bylo rovněž zaznamenáno několik havárií zbraně, které jsou však vzhledem k obrovskému množství používaných zbraní zanedbatelným vzorkem. Samotní uživatelé pistole – vojáci si také často stěžovali na to, jak je těžká a jak se s ní špatně střílí. Kdo se však naučil “trefovat s dvaapadesátkou”, zvládl i jinou pistoli bez větších problémů.

I když podle zbraňového věku je pistole vz. 52 již nejméně prababičkou, neupadla v zapomnění. Její osudy se tak v mnohém podobají osudům našeho vojenského automobilu PV3S. I přes řadu výhrad k jejím vlastnostem a četným pokusům o její vyřazení, vydržela ve výzbroji armády mnoho desetiletí a prokázala armádě dobrou službu. Zařadila se tak (alespoň v našich krajích) po boku pistolí M 1911, P-08, Walther P 38, TT aj. do skupiny zbraňových legend, na které nelze zapomenout.

_____________________________________

Základní TTD pistole vz. 52:
- délka pistole 211 mm,
- délka hlavně 120 mm,
- délka záměrné 166,5 mm,
- hmotnost pistole 950 g, (bez nábojů)
- hmotnost pistole 1040 g, (s plným zásobníkem s 8 náboji)
- počáteční rychlost 480 m/s,
- maximální dolet střely 1800 m.

Na závěr ještě uveďme dobový text z literatury [4], upřesňující vojenské použití zbraně: "Účel pistole: 7,62 mm pistole vz.52 je zbraň určená k boji zblízka (na dálku do 50 m). Slouží k napadení nepřítele, k vlastní obraně a k boji muže proti muži".

Použitá literatura:
[1] Popelínský,L.: Československé automatické zbraně a jejich tvůrci. Naše vojsko, Praha 1999.
[2] Skramoušský,J. – Badalík,V. – aj.: Československé pistole 1918 – 1985. ARS-ARM, Praha 1996.
[3] Čermák,J.: Čtyřicet let konstruktérem zbraní 1946 – 1986. ARDENT, Brno 1999.
[4] Děl-51-19: Stručný přehled materiálu dělostřeleckého vyzbrojování. MNO, Praha 1967.

Zpracováno podle článku ABRAHÁMOVINY PISTOLE vz. 52 autorů prof.Ing. Lubomíra POPELÍNSKÉHO, DrSc. a doc.Ing. Jana KOMENDY, CSc., uveřejněného ve Střelecké revui č. 6/2002 (upraveno, doplněno).

Perokresba pistole vz.52

Hlavní i vedlejší části pistole vz.52

Dvouhlavňové brokovnice konstruktéra Karla Pišteckého s označením ZP (Zbrojovka Pištecký) se začaly vyrábět ve Zbrojovce Brno od roku 1946. Jednalo se o brokové dvojky ráže 12 nebo 16 s lůžkovým závěrem s trojnásobným uzamčením.

Odkaz: Videozáznamy střeliva Simunition

Cvičné náboje Simunition (Simulation Munition) v provedení FX, Securi Blank a CQT tvoří specifické, netradičně řešené konstrukční celky, určené ke cvičné střelbě v prostorech mimo střelnice. Všechny tři druhy střeliva jsou výrobkem kanadské firmy General Dynamics Ordnance and Tactical Systems Canada Inc. (GD-OTS Canada). Spolu se speciálními zbraněmi tvoří střelivo Simunition ucelený výcvikový systém určený pouze pro výcvik ozbrojených státních složek (zejm. armády a policie).

Obr.1 – Ucelená produktová řada střeliva Simunition pro výcvik ve střelbě z malorážových ručních zbraní
(vlevo 3 skupiny nábojů neletálních, vpravo 3 skupiny nábojů letálních)

Tento systém umožňuje bezpečné vedení ostré střelby cvičnými náboji s plastovou střelou i proti osobám vybaveným nenáročnými ochrannými prostředky a přibližuje tak výcvik skutečnému střetu s ozbrojeným pachatelem (vystavení palbě protivníka i opětování palby). Použití proti živým cílům je však možné jen u střeliva FX a Securi Blank, které se řadí ke střelivu neletálnímu. Střelivo CQT nemá charakter střeliva neletálního a jeho použití proti živým cílům je zakázáno.
Pistolové a puškové střelivo Simunition je unikátní tím, že i při velmi nízké počáteční energii střely umožňuje při výstřelu realizovat samonabíjecí funkci zbraně díky unikátní konstrukci nábojnice s děleným teleskopickým pláštěm.

Značkovací náboje FX (obr.2) jsou tvořeny dutou velmi lehkou plastovou střelou a speciálně řešenou teleskopickou nábojnicí (jen u nábojů pro pistole a pušky), která umožňuje zajistit při výstřelu samonabíjecí funkci zbraně. Vyrábí se v rážích 9 mm Luger a v ráži 38 Special / 357 Magnum a také v ráži 5,56 mm. V nabídce střeliva ráže 9 Luger je 6 barev (červená, modrá, zelená, žlutá, oranžová a bílá), u nábojů pro revolvery lze vybírat jen ze dvou barev (červené a modré). Puškové náboje jsou vyráběny se střelami tří barev (červené, modré a bílé).
Střela je u pistolové varianty náboje uložena ve speciálním plastovém dutém pouzdru, které je součástí nábojnice. Spodní mosazná část nábojnice, je svou konstrukcí odvozena od nábojnice běžného pistolového náboje 9 mm Luger, zkrácené přibližně na dvě třetiny délky. V jejím dnu je uložena klasická zápalka. Ve spodním kovovém dílu nábojnice je výmetná prachová náplň tvořená drobnozrnným bezdýmným prachem.

Obr.2 - Náboje FX ráže 9 mm (vlevo vzadu 9 mm Luger, vpravo vpředu 38 Special)

Funkce pistolového systému při výstřelu je následující (obr.3). Iniciací zápalky je zažehnuta výmetná náplň. Část prachových plynů vytvořených hořením výmetné náplně v zadním prostoru nábojnice proniká otvorem pouzdra do přední komory za střelu. Redukovaným tlakem prachových plynů je uvolněna barvící střela z pouzdra a následně je vymetena z drážkované hlavně.
V důsledku vyššího tlaku plynů ve spodním prostoru nábojnice je vysunuto v osovém směru z kovové části nábojnice plastové pouzdro, které se na počátku pohybu opře svým čelem o dosedací plochu nábojové komory. Dalším prodlužováním nábojnice působí dno nábojnice impulsem na závěr, který odsunuje vzad za účelem vyhození vystřelené nábojnice a nabití nového náboje do hlavně (samonabíjecí funkce). Po maximálním možném vysunutí se pouzdro opře svým nákružkem o zalemované ústí spodní části nábojnice, čímž se ukončí proces prodlužování nábojnice.

Obr.3 – Funkce náboje FX

Náboje ráže 38/357 jsou určeny ke střelbě z revolverů ráže 38 Special a 357 Magnum, u nichž není třeba realizovat samonabíjecí funkci. Proto u nábojů této ráže není použita výše popsaná teleskopická nábojnice, nýbrž klasická mosazná, válcová nábojnice s okrajem. Pro střelbu z automatických pušek jsou určeny náboje 5,56 mm FX s teleskopickou celokovovou nábojnicí. Při střelbě je doporučena ochrana zraku, krku a genitálií/třísel.

Dalším typem neletálního střeliva Simunition je pistolové střelivo Securi Blank (obr.4), které je vyráběno pouze v ráži 9 mm Luger. Ve zbrani funguje při výstřelu obdobně jako střelivo FX (tj. je zajištěna samonabíjecí funkce pistole), ze zbraně však není vymetena střela. Při střelbě je základním efektem akustický třesk, hladina hluku je však snížena na 102 dB, což umožňuje vést střelbu bez použití chráničů sluchu. Doporučuje se však použít ochranné brýle.

Obr.4 – Pistolový náboj Securi Blank

U střeliva CQT (Close Quarter Training), obr.5, je použita konstrukčně shodná nábojnice, plná střela je však vyrobena z tvrdého černého polymeru. Tato střela se při dopadu na měkký cíl nedeformuje, zůstává kompaktní a proniká do želatinového bloku do relativně malé hloubky. Střela nepronikne půlpalcovou překližkovou deskou ve vzdálenosti 5 m (9 mm Luger), resp. 50 m (5,56 mm). Účinky střely tedy nemusí být vždy neškodné. Ani výrobce toto střelivo neřadí do skupiny neletálního střeliva.

Obr.5 - Náboje CQT ráže 9 mm a 5,56 mm

Funkce pistolového střeliva CQT je obdobná, jako u střeliva FX (obr.6), tj. i při střelbě náboji CQT je zajištěna samonabíjecí funkce pistole.

Obr.6 – Funkce náboje CQT

K přednostem nábojů Simunition patří možnost střelby z běžných služebních zbraní, ovšem za předpokladu použití adaptérů s modifikovanými závěry speciálně vyrobenými pro tento náboj, nebo střelby ze speciálních jednoúčelových zbraních určených pouze pro střelbu těmito náboji (obr.7 a 8).

Obr.7 – Střelci se cvičnými zbraněmi pro střelivo Simunition, odlišenými sytě modrým zbarvením.

Obr.8 - Pistole SIG Sauer – model SIG2022 Simunition v celomodrém zbarvení.

Představené videozáznamy byly realizovány s klasickou pistolí CZ-75, modifikovanou pro střelbu střelivem Simunition adaptérem (obr.9), který vyvinula Česká zbrojovka Uherský Brod. Adaptér tvoří hlaveň a závěr, obojí modrého zbarvení, kterými se nahradí hlaveň se závěrem pro střelbu standardních nábojů. Modrý závěr je konstruován jako neuzamčený (nemá vnitřní uzamykací ozuby), na rozdíl od standardu u pistolí CZ 75. Hlaveň adaptéru se od běžné hlavně liší poněkud více. Vodící část vývrtu hlavně je drážkovaná specifickým způsobem tak, aby mohla vést střely CQT a FX. Nábojová komora je opatřena dvěma přídavnými radiálními otvory, které by měly v případě použití ostrého náboje zabezpečit odfouknutí prachových plynů z nábojnice a tím zamezit výletu kovové střely z hlavně. Na výčnělku ve spodní části hlavně je vyroben pouze příčný otvor (na rozdíl od originální hlavně, kde je kulisa zabezpečující snížení hlavně při odemykání). Tento otvor zabezpečuje společně s příčným kolíkem záchytu závěru nehybné uchycení hlavně v pistoli (tj. hlaveň se chová jako pevná).

Obr.9 - Pistole CZ 75 Compact D s úpravou pro střelbu střelivem Simunition v celomodrém zbarvení.

Kromě výše popsaných typů střeliva patří do řady Simunition dále toto střelivo pro malorážové zbraně, které není určeno pro výcvik:
- Greenshield – střelivo typu Frangible – v ráži 9 Luger a 5,56 mm,

- Short Stop – cvičné střelivo s omezeným doletem střely – v ráži 7,62 x 51 (střelivo SRTA – Short-Range Training Ammunition a SRTA-T – Short-Range Training Ammunition – Tracer).

www.simunition.com

Samonabíjecí puška ruské výroby SVT 40 (Samozarjadnaja Vintovka Tokareva, model 1940 goda) je jednou ze zbraňových legend 2. světové války. V době od roku 1940 do zastavení výroby v roce 1944 bylo vyrobeno kolem 1,6 milionu těchto pušek, které byly vyráběny nejen v základní pěchotní verzi, ale i verzi odstřelovačské.

Zbraň má ráži 7,62 x 54 R a stoupání závitu její čtyřdrážkové, 625 mm dlouhé hlavně je 240 mm, tedy obvyklé stoupání u zbraní této ráže. Základní T-T parametry zbraně:
- celková délka: 1226 mm,
- celk. hmotnost (bez nábojů): 3,8 kg,
- počáteční rychlost střely: 830 m/s,
- kapacita zásobníku: 10 nábojů.

Samonabíjecí funkce zbraně je zabezpečena na principu pohonu odběrem prachových plynů z hlavně. Vnitrobalistické parametry systému, tj. druh a hmotnost střely, druh a hmotnost prachové náplně, její teplota, stav vývrtu, zanesení kanálku pro odběr plynů atd. mají pochopitelně na samonabíjecí funkci zbraně vliv.

Odběr plynů z hlavně je možné regulovat nastavením regulátoru odběru prachových ve tvaru pětihranu, na který se nasadí tvarový klíč. Na každé hraně regulátoru je vyražen jeden číselný symbol udávající průměr otvoru pro odběr plynů. Regulátor plynů u SVT 40 je tedy konstruován pro nastavení pěti možných pozic označených buď čísly 11, 12, 13, 15, 17 nebo 1.1, 1.2, 1.3, 1.5, 1.7. Označení odpovídá rozměru otvoru tzn., že číslo 11 nebo 1.1 odpovídá otvoru o průměru 1.1 mm, naopak číslo 17 nebo 1.7 (obr) odpovídá otvoru o průměru 1,7 mm. Z toho plyne, že při nastavení nejmenšího čísla propouští regulátor na píst nejméně prachových plynů. Běžně se používá nastavení regulátoru na 1.5. V praxi je však vhodné nastavit regulátor do optimální polohy, která zabezpečuje spolehlivou funkci zbraně při použití daného střeliva za daných podmínek. V úvahu je třeba brát znečištění zbraně používáním (střelbou), ale i střelbu v nepříznivých podmínkách jako je déšť, písečná bouře, sucho, mráz apod., které vedou ke snížení spolehlivosti funkce zbraně tím, že zvyšují pasivní odpory pohyblivých částí zbraně.

Regulace odběru plynů by měla být nastavena tak, aby při použití určitého střeliva byla zajištěna samonabíjecí funkce (tj. aby došlo k podání náboje do komory) a nedocházelo k silným rázům nosiče závorníku v zadní poloze. Z důvodu zvýšení životnosti zbraně je vhodné mít nastavený regulátor na nejmenší výtokový otvor, který ještě zajistí u daného střeliva a za daných podmínek střelby samonabíjecí funkci zbraně. Právě různá laborace nábojů bude hlavním důvodem pro změnu nastavení regulátoru.

Nevýhodou je, že plynový regulátor nemá aretační zářezy, které vymezují přesnou polohu regulátoru při přestavení. Proto je třeba nastavit pětihran přesně tak, aby jeho horní plocha se zvoleným číslem byla kolmá k podélné ose zbraně.

Odkaz: Videozáznam "Let tankové podkaliberní střely vzduchem "

Náboje s podkaliberními průbojnými střelami jsou základním druhem střeliva všech moderních tanků. Jsou určeny k ničení silně obrněných cílů. Soudobé šípové průbojné podkaliberní , velmi štíhlé střely jsou vyráběny z oceli nebo ze slitin wolframu, popř. z ochuzeného uranu. Vynikají nejen vysokou hmotností a počáteční rychlostí (až 5 Machů), a tedy i energií (energie střely na počátku dráhy je srovnatelná s energií středního tanku jedoucího rychlostí 80 km/h), ale i velkou průbojností a účinností za pancířem. Ochuzený uran je sice dobře využitým odpadem z výroby paliva pro jaderné reaktory, avšak k ekologickému materiálu má hodně daleko. Je mírně radioaktivní a oxidy uranu vznikající po rozpadu střely jsou toxické.

Otázka byla položena návštěvníkem tohoto webu v sekci Diskuze.

Miroslav Benák napsal:
5. 10. 2007 (09:57)

Amatérsky upravované a podomácku vyráběné střelné zbraně
prodloužena do 30. 6. 2008

Námětem velmi specifické výstavy zahájené v Muzeu Policie ČR v Praze v září 2007, je problematika amatérsky upravovaných a podomácku vyráběných střelných (především palných) zbraní. Téma bylo v Muzeu Policie ČR již v minulosti prezentováno v rámci expozice, ovšem bez zásadnějšího zpracování – předměty byly vystaveny na malé ploše pouze jako sbírkové unikáty. Krátkodobá výstava si klade za cíl představit návštěvníkovi toto téma v rámci určité koncepce, kdy jsou samostatně prezentovány jednotlivé typy upravovaných a podomácku vyráběných zbraní.

K inteligentní munici se řadí všechny druhy munice (zejména munice s ničivými účinky), které využívají při své funkci prvky umělé inteligence (Artificial Intelligence – AI) - např. při vyhledávání a selekci ničeného cíle, popř. i ničení cíle. Inteligentní munice je schopna během bojového použití svou funkci bez účasti obsluhy zbraňového systému tvořivě přizpůsobit aktuální situaci na bojišti a s maximální efektivností tak využít ničivou energii zalaborovaných výbušnin. V oblasti pozemní výzbroje armád dnes patří do této skupiny především nejmodernější sofistikované druhy dělostřeleckého střeliva a jiných druhů munice (zejména ženijních min a raket).

Některé druhy munice naopak inteligence z nejrůznějších důvodů nepoznamenala (např. ruční granáty a střelivo pro ruční zbraně) a jejich AIQ tak i nadále zůstává na bodu mrazu. Vždyť takový inteligentní ruční granát, jenž by mohl být chytřejší než pěšák, který jej hází, by byl docela dobrým sebevražedným nástrojem. Ale vraťme se do reality.

Stupeň umělé inteligence munice se odvíjí od kvality „mozku“ munice – iniciačního zařízení. Jeho pyrotechnické, mechanické a elektronické prvky musí zajišťovat nejen vysokou bezpečnost munice, ale i její funkční spolehlivost a určitou „kreativní“ schopnost.

Vývoj a zavádění inteligentní munice do výzbroje nejvyspělejších armád je projevem kvalitativního zbrojení, kdy relativně malé počty inteligentních zbraňových systémů mohou snadno získat převahu nad početnými („hloupými“) systémy bez stop inteligence. Inteligentní munice často umožňuje ničit cíle zcela novými postupy, které by u příbuzných klasických druhů munice vůbec nepřicházely v úvahu. Tím výrazně roste její bojová efektivnost. Podle předpokladů zbrojních expertů bude inteligentní munice v procesu kvalitativního zbrojení postupně nahrazovat munici klasickou. Tím se dosáhne vyšších účinků v cíli s menším množstvím použité munice. Extrémní cena inteligentní munice tak bude stále méně výrazným limitujícím faktorem.

Podívejme se nyní na několik úspěšných a v praxi využívaných příkladů využití umělé inteligence v zavedených muničních kompletech současnosti.

Nezanedbatelné znaky inteligence jsou patrné u dělostřeleckých střel s prvky aktivní submunice (obr.1 a 2), které jsou po výmetu z těla střely nad povrchem Země, na němž jsou rozmístěny cíle, schopny pomocí vhodných senzorů najít vhodný obrněný cíl a zničit jej shora zásahem masivního kovového průbojného jádra typu EFP (Explosively Formed Projectile) vytvarovaného a urychleného výbuchem trhaviny. S využitím tohoto typu munice lze dělostřelecké zbraně využít i k ničení jednotlivých obrněných cílů nepřímou střelbou až na hranice maximálního dostřelu, tj. až na vzdálenosti několika (max. 4) desítek kilometrů (zbraňové systémy IFPA - Indirect Fire Precision Attack, munice PGM – Precision Guided Munition).

Výše popsané typy inteligentních dělostřeleckých střel se vyznačují plně autonomní funkcí, po výstřelu nezávislou na člověku a patří tedy jednak do skupiny zbraňových systémů F&F (Fire & Forget – vystřel a zapomeň), jednak do pokrokové muniční skupiny ICM (Improved Conventional Munition).

Typickým druhem inteligentní munice, která se stala v posledních desetiletích jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících skupin výzbroje, jsou ženijní protitankové (PT) miny. Tyto miny vyšších generací jsou schopny vyřadit obrněný cíl s velmi vysokou efektivností (vyjádřenou velikostí plochy terénu účinně pokryté adjustovanou minou i poměrem ceny vyřazeného tanku a samotné miny), u jiných zbraňových systémů nedosažitelnou.

Nekontaktní rozněcovače těchto min, v jejichž konstrukci jsou zastoupeny multifunkční bloky s moderními senzory, jednoznačně řadí miny k vysoce účinné munici nejen se znaky umělé inteligence, ale pochopitelně i zákeřnosti. Spojení zákeřnosti s inteligencí je smrtící kombinace. Tyto vlastnosti spolu s možností minování na dálku v reálném čase (pomocí kontejnerových nosičů v podobě dělostřeleckých střel, raketových bojových hlavic či leteckých pum) dávají PT minám široké možnosti využití.

Multifunkční inteligentní rozněcovače PT ženijních min využívají ke své funkci optické, akustické, seismické a indukční senzory. Optické senzory detekují přijíždějící cíl ve viditelné i IČ oblasti. Akustické senzory snímají hluk pohonné jednotky pohybujícího se cíle, který je specifický pro každý druh cíle typu bojová technika a při snímání ve stereo režimu umožňují určit i polohu cíle vzhledem k mině.

Tanky o hmotnosti několika desítek tun vyvolávají při svém pohybu po bojišti otřesy půdy vyšší intenzity a mají proto unikátní seismický obraz, který je “čitelný” senzorem miny i při jejím uložení pod povrch terénu. Tanky jsou navíc tvořeny značným množstvím feromagnetického materiálu. Proto vyvolávají svou přítomností v určitém prostoru změny magnetického pole Země, které jsou detekovány indukčním senzorem miny. Indukční obraz umožňuje nejen spolehlivé odlišení tanku od jiných druhů těžké bojové techniky, ale i nalezení optimálního okamžiku pro funkci miny (u protidnových min – obr.3).

Pokud vyhodnotí všechny čtyři senzory přítomnost obrněného cíle v optimální poloze pro ničení, je mina iniciována a směrová náplň proniká dnem korby. Pokud není informace o cíli úplná, k odpálení miny nedojde, rozněcovač miny se po krátké době přepne do úsporného režimu a čeká na další obrněnou oběť.

Nejmodernější protistropní PT mina typu WAM (Wide Area Mine – „velkoplošná“ mina, tj. mina pokrývající svým účinkem velkou plochu terénu – obr.4) čeká na svůj obrněný cíl na povrchu terénu. Při jeho příjezdu se v dosahu miny vystřelí do výšky aktivní prvek. Ten skenuje terén a po objevení cíle jej ničí shora průbojným jádrem typu EFP, tedy obdobným způsobem, jako výše popsaná dělostřelecká submunice.

Použitím inteligentních systémů detekce cíle a roznětu ve spojení s dálkovým minováním se ženijní miny stávají z dřívějších relativně jednoduchých prvků výzbroje velmi účinnými universálními bojovými prostředky, které i přes své relativně statické funkč¬ní řešení nalézají efektivní uplatnění i při vysoce dynamických způsobech vedení ozbrojeného boje.

Soudobé vzory vojenské inteligentní munice jsou výsledkem dlouhodobého vývoje, založeného na velkém množství zkušeností a kompromisů, vývoje doprovázeného úspěchy i nezdary. U sebelépe navržené munice s vysokým AIQ ukáže teprve dlouholetá praxe, zda je skutečně municí nejen účinnou, ale i bezpečnou a spolehlivou.

Inteligentní munici a zbraňovým systémům jistě patří budoucnost. I přes určitou schopnost autonomní a kreativní funkce a relativní samostatnost v řešení vybraných bojových situací si však člověk bude muset ponechat hlavní rozhodovací právo o použití systému, tj. pomyslný prst na spoušti.

Celosvětově známý pojem dynamit je nodmyslitelně spojen se jménem Alfreda Nobela, švédského chemika, vynálezce a průmyslníka. Následující řádky poodhalují osudy tohoto výjimečného muže, který i přesto, že prožil většinu svého relativně krátkého života obklopen výbušninami, zemřel přirozenou smrtí.

Otázka byla položena návštěvníkem tohoto webu v sekci Diskuze

Roman Hund napsal:
15.11.2007 (21:06)