O zaměnitelnosti nábojů ráže 8 x 57 (8 x 57J, JS, resp. 8 x 57JR, JRS) Tisk
Poradna - Technika

Původem vojenské, nyní lovecké náboje ráže 8 x 57 v různých modifikacích, vznikly v Německu a jejich vznik je ne vždy přesně spojován se jménem Mausera. I přesto mají řadu světových primátů.

  Při vzájemném srovnání těchto osmiček je určující geometrie (zejména radiální rozměry) střel a vývrtu, která je u jednotlivých modifikací odlišná a má za následek nezaměnitelnost osmičkových ráží. Podívejme se tedy na historické souvislosti změn rozměrů vývrtu a střel, kdy odlišnosti v několika setinách až desetině milimetru při souběhu mezních tolerancí byly příčinou řady havárií loveckých zbraní.

 

Vývoj výše uvedené čtveřice ráží probíhal po dvou relativně samostatných liniích – vojenské a lovecké. Určující je pochopitelně linie vojenská. Ta začíná v roce 1888, kdy zavedlo Německo do výzbroje novou vojenskou pušku vz. 1888 (Gewehr 88), často nesprávně označovanou Mauser 1888, na 8 mm náboj nové ráže, označený M 88 (model 88), .  Na rozdíl od francouzského náboje 8 mm Lebel (8 x 50 R) byl nový náboj opatřen bezokrajovou 57 mm dlouhou nábojnicí s drážkou a stal se tak historicky prvním nábojem s tímto tvarem nábojnice, který byl hromadně vyráběn. Byl opatřen válcovou monoogivální střelou o hmotnosti 14,46 g s oblou přední částí.

Průměr vodicí části střely byl 8,07 mm, vývrt hlavně měl průměr v polích 7,92 mm, v drážkách 8,12 mm. I když se tento přehled rozměrů může zdát nudným, má svůj význam pro pochopení dalších souvislostí.

V roce 1898 byla k tomuto náboji zavedena puška Mauser model 98 a náboj M 88 tak vydržel ve výzbroji armády Německa do roku 1905, kdy byl nahrazen výkonnějším nábojem se střelou s ostrou špičkou (Spitzgeschoss). Později byl náboj M 88 v rámci německé normalizace označen nejprve jako 8 x 57 a ještě později jako 8 x 57 J, resp. 8 x 57 I, aby se odlišil od jiných nábojů odlišné konstrukce. Písmeno I označuje vojenský původ náboje (I  - Infanterie).

V roce 1905 byl zaveden již zmíněný náboj s 10 g střelou s ostrým hrotem (celková délka 28,3 mm), která byla z hlediska svého moderního tvaru historicky první svého druhu u puškového střeliva. Nové typy zahrocených střel představovaly revoluční změnu v konstrukci střeliva pěchotních zbraní, která byla umožněna rozvojem strojírenských technologií, zejména pokroky v technologii tažení mosazi. Střely s ostrým hrotem měly ve srovnání se střelami válcovými výhodnější aerodynamický tvar, tím i výrazně lepší balistický koeficient a příznivější letové vlastnosti. Tehdejším ručním zbraním (puškám a kulometům) umožňovaly dosáhnout vyššího účinného dostřelu i vyššího průbojného účinku při zachování stejné počáteční rychlosti střely.

V následujícím období byla proto německá střela kopírována ostatními armádami, včetně americké. Vývoj střeliva v Německu tak zanechal stopy i na americkém kontinentu. Zastaralé pojetí nábojů 30-40 Krag a 30-03 Gov. pro pěchotní pušky se střelou s oblou přední částí již požadavkům Armády Spojených států nevyhovovalo a firma Springfield Armory proto uplatnila v roce 1906 při vývoji náboje 30-06 Springfield německé zkušenosti a osadila jej špičatou střelou, první na americkém kontinentu.

 

Inovace tvaru střely u německé osmičky však nebyla jednoduchá. Změnou tvaru předního ogiválu došlo u střely ke zkrácení její vodicí části a bylo proto nutné upravit radiální rozměry vývrtu a střely pro zajištění spolehlivé funkce. Průměr vývrtu v polích byl ponechán, zvětšila se však hloubka drážek a tím i průměr v drážkách z 8,12 mm na 8,22 mm, průměr vodicí části střely byl zvětšen z 8,07 mm na 8,22 mm. Počáteční rychlost střely se zvýšila o 240 m.s-1 z 635 m.s-1 na 875 m.s-1. Současně bylo třeba upravit geometrii přechodové části vývrtu, aby byla eliminována velká vůle mezi předním ogiválem špičaté střely a přechodového kuželu po nabití náboje.

Nový náboj zavedený v roce 1905 byl označen S – Spitz (německy špičatý) – jiný výklad S – Stark (německy silný). Až v průběhu 1. světové války byl zaveden nový náboj s biogivální střelou o hmotnosti 12,8 g s prodlouženou délkou 35,3 mm, označený s.S Patrone. Tento náboj byl německým vojenským standardem až do konce 2. světové války. Při normalizaci byl označen jako 8 x 57 JS, resp. 8 x 57 IS, čímž byl odlišen od verze se střelou menšího průměru. Synonymem pro tento náboj je také 7,92 mm Mauser, resp. 8 mm Mauser.

 

A nyní k druhé linii lovecké, jejíž popis může být podstatně stručnější, neboť lovecké ekvivalenty jsou  kopiemi vojenských modelů nábojů. K oběma výše uvedeným vojenským rážím (užší a širší, resp. slabé a silné) vznikly lovecké ekvivalenty s okrajovou nábojnicí těsně po jejich zavedení. Nejprve to byl na přelomu století náboj s užší střelou 8 x 57 JR (také 8 x 57 IR) a kolem roku 1910 i náboj se širší střelou 8 x 57 JRS (také 8 x 57 IRS). Tyto náboje nebyly nikdy používány k vojenským účelům. Naopak vojenské bezokrajové verze osmimilimetrových nábojů 8 x 57 byly široce používány i k loveckým účelům a získaly velkou oblibu, která u 8 x 57 JS trvá dodnes a náboj je jedním z nejrozšířenějších nábojů světa, zejména v Evropě.

 

Z uvedené charakteristiky je zřejmé, že popsané 4 typy nábojů (ani bezokrajové a okrajové dvojice) téže ráže nejsou vzájemně zaměnitelné. Při použití silnějšího náboje ve zbrani slabší ráže (tj. např. náboje ráže 8 x 57 JS ve zbrani ráže 8 x 57 J) hrozí havárie v důsledku vyšších pasivních odporů proti pohybu střely. Tento problém však v našich končinách není příliš aktuální, neboť zbraně ráže 8 x 57 J se v ČR nachází v minimálních počtech. Obrácený postup, tj. např. použití náboje ráže 8 x 57 J ve zbrani ráže 8 x 57 JS není nebezpečný, ale při výstřelu dojde v důsledku špatné těsnící schopnosti střely k profuku plynů kolem střely a snížení výkonu, popř. i problémům při uvedení střely do rotačního pohybu požadovanou úhlovou rychlostí. U samonabíjecích zbraní mohou být problémy se zajištěním jejich funkce.

 

O nebezpečnosti záměny nábojů J a JS hovoří i výsledky experimentu, který popisuje ve Střelecké revui v článku „Existují u nás kulovnice ráže 8 x 57J ?“ pan Josef Černý. Při odpálení náboje 8 x 57 JS v balistické tlakoměrné zbrani ráže 8 x 57 J dosáhl maximální tlak prachových plynů 550 MPa, což je oproti dovolenému maximu podle C.I.P. (330 MPa) nárůst tlaku o 67 %. O více než 100 MPa byl překročen i zkušební (tormentační) tlak, který je 1,3 násobkem dovoleného maxima u spotřebních nábojů (429 MPa).

 

V období mezi dvěma světovými válkami, tedy v době, kdy se úzký a široký vývrt nerozlišovaly, bylo v Německu vyrobeno mnoho zbraní ráže 8 x 57, jejichž vývrty nelze jednoznačně zařadit do žádné z obou skupin. Radiální rozměry těchto vývrtů leží někde mezi oběma limity a některé z nich jsou tak schopny plnit funkci vývrtu univerzálního pro střelbu náboji obou ráží. Specifikace takových zbraní je však podmíněna odborným proměřením vývrtu.